Můj sen byl, abych konečně už mohla bydlet sama. Nebo klidně také s kamarádkou anebo s partnerem, ale bohužel mi to asi nebylo vůbec přáno. Chtěla jsem bydlet s partnerem anebo s kamarádkou, protože už jsem nechtěla bydlet s rodiči. Jenomže jak jsem to měla udělat, když rodiče stále byli proti, abych se odstěhovala? Měla jsem docela svých dost peněz. Měla jsem našetřené peníze, takže bych klidně půl roku v nájmu být mohla a řekla jsem si, že kdybych bydlela s partnerem v bytě anebo s kamarádkou v bytě někde v nájmu anebo v pronájmu, že bychom to zvládali, tohle bychom vlastně platili napůl.
Jenomže rodiče si mysleli, že když budu mít svůj byt anebo svůj dům, že se potom vykašlu na školu a že nějak zdivočím. Jenomže samozřejmě tohle vůbec by nebyl můj případ. Já školu mám ráda a vím, že když budu mít dodělanou školu, že potom také si můžu najít nějaké lepší zaměstnání. A to znamená, že také potom budu mít i více peněz. Takže nevím, proč se rodiče bojí, že bych potom opustila školu. Tohle není vůbec pravda. Navíc si myslím, že kdybych měla svůj byt, že by to bylo opravdu skvělé. Já jsem totiž s kamarádkou měla vybraný takový byt, který je opravdu pět minut cesty od naší vysoké školy.
Nevím proč mi tohle rodiče nechtěli dovolit. Navíc, když už jsem byla dávno plnoletá, bylo mi dvaadvacet let, ale rodiče mi téměř stále nic nechtěli dovolit. Možná je to kvůli tomu, že oni na mě byli závislí a já jsem je byla jejich vymodlené jediné dítě, ale já jim to nemám za zlé. Já jsem spíše ráda, že se o mě více starají, než kdyby na mě kašlali. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si s přítelem nakonec vzala byt do nájmu. Kamarádka potom šla také se svým partnerem do nájmu do malého bytu. My s partnerem máme malou garsonku, ale vůbec nám to nevadí. Platíme levný nájem, půlíme se o to a myslím si, že nám takhle je dobře. Myslím si, že nemá cenu některému plnoletému člověku rozmlouvat, aby šel bydlet do bytu.